STRÁNKA PŘESMĚROVÁNA NA:

ROMAN KRÁSA.EU

kapitola 4

20.08.2010 17:37

4

 Vyděšeně pozoroval temnotu. V jejích útrobách se zračil celý jeho předešlý život vyvržence společnosti až do poslední události, která ho přivedla sem. Seděl na zemi, ruce opřené o kolena a cítil ten pach pálících se pneumatik. Slyšel výkřiky plné hrůzy a neutuchající bolesti. Před očima měl stále obličej k smrti vystrašené matky, když ji odmítal pustit oknem na svobodu. A tyhle obrazy se vracely. Stále a pořád dokola jako nejstrašnější noční můra. Jako bubák ukrytý ve skříni, který vylézá vždy, když má příležitost, aby nevinné dítě vyděsil k pomočení.

 

                Ale Andrej byl vinen. A to ve všech pětadvaceti bodech, jak uznala komise. Nesl svůj díl viny a džbán naplněný až po okraj krví si má vypít až do dna, na jehož konci najde co? Konec tratě. Možná tam bude stát výpravčí s plackou a z rozhlasu se bude linout: „Konečná, vystupte si.“ Tímhle to končí? Tohle je konec? Tomu věřit nechtěl – hlavně pro onu bezradnost, jakou tahle situace nabízí.

 

                Proč to celé nezastavil, když mohl? Kdyby nepokračoval v cestě a vrátil se, byl by možná za zbabělce, ale ta romská rodina by žila a on by tu teď neseděl a nečekal na popravu. Kdyby Michailovi nepůjčil zapalovač, dům by neshořel i s jeho obyvateli a Andrej by stál kdesi venku a naslouchal cvrlikání cvrčků. Jenže tohle jsou jen samá „kdyby“, která stejně nic nezmění. Nevrátí mu bezcenný život a opovržlivé pohledy lidí z jeho okolí, za něž by v téhle chvíli dal celý vězeňský mundůr, který na sobě měl.

               

                Najednou se cítil neskutečně osamělý. Chtělo se mu plakat, ale jako by mu už nezbyly žádné slzy, jimiž by mohl smáčet špinavou podlahu cely číslo sedm. Jako by mu již dávno vyschly slzné kanálky a od předešlých probrečených nocí  zůstaly po prameni slz pouze hluboké rýhy. Ale alespoň se o to pokusil – zakřičel ve snaze vydolovat ze svého nitra alespoň jednu jedinou slzu, která by dokazovala jeho lítost…ale nedovedl to.

 

                Nechápal, proč zabili. Svým způsobem jsou nadosmrti vrahy. Nadosmrti? Pche, to je dost divné slovo, uvědomíte – li si, že vaše smrt se kvapem blíží, ba co hůř, že vám zbývá pouhých pár hodin života. Nadosmrti? Co tohle slovo znamená pro Michaila a Ivana, kteří už řekli své: „Sbohem a šáteček“ a s tím se vlastně rozloučili s tímhle podivným světem. Nadosmrti – slovo, které ztratilo vše ze svého předešlého lesku.

Share |

Anketa

líbí se vám tato kapitola?

ano (4)

100%

ne (0)

0%

Celkový počet hlasů: 4

Diskusní téma:4

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek