STRÁNKA PŘESMĚROVÁNA NA:

ROMAN KRÁSA.EU

kapitola 5

20.08.2010 17:37

5

 Michail zemřel předevčírem a Ivan včera. Pořád slyšel jejich tichý křik i tu tichou vibraci pulzující od místnosti s elektrickým křeslem. Dokázal si představit, jak to asi probíhalo, jak si sedali do křesla, tušíce, že usedají naposledy. Ale už si nechtěl představovat, jak vypadaly Michailovy temné oči, když naposledy pohlédly na vykonavatele trestu. Co cítil, cítil – li vůbec něco? A naproti téhle bezcitné zrůdě si vybavil Ivanův uhrovitý obličej. Jeho mastné vlasy museli zajisté ostříhat, vždycky to tak dělají.  I jemu je ostříhali, stejně jako mu oholili kotníky, aby mu na ně mohli později připojit elektrody.

 

                Jakoby dokonce cítil silný odér linoucí se z jejich spečených těl a duší. Tu zkaženou tělesnou schránku, scvrkávající se kůži, poulící oči. Obraz umírajících přátel byl až příliš děsivý. Ale skutečně šlo o přátele? O dnešní noci mu to tak nepřipadalo a čím více o nich přemýšlel, tím méně si byl jistý, že kdy přáteli byli.

 

                Ovšem ten zápach byl strašný. Připomínal mu dětství, kdy jeho strýc pravidelně každé léto pálil staré pneumatiky, které ukořistil ze starých aut, jenž mu lidé přiváželi. Tenkrát bydleli v Čechách, v malém městečku, kde každý znal každého. Pálení pneumatik byla hlavní událost léta. Něco jako stavění májky. Z pneumatik se postavil jakýsi pomyslný domek – pneumatiky se navršily na sebe a naskládaly do kruhu. Pak se jedna zapálila a všichni sledovali, jak oheň postupuje. Děti z toho měly radost a skotačily kolem pálících se gum, jako domorodý národ trpasličích válečníků. Rodiče obvykle seděli opodál a vyprávěli si vtipy nebo dojmy z práce. Andrej vždycky seděl mimo jakýkoli kolektiv. Oheň měl rád, dalo by se říci, že ho dokonce miloval. Zbožňoval pohled do plamenů. Ale pokaždé, když se ke skotačícím dětem přiblížil, odehnaly ho – nebyl vítán. Stal se vyvrhelem dětské etniky. A jejich her se nezúčastnil, i když by rád, protože nikdo nechce…

 

                Ze vzpomínek ho vytrhlo silné hučení větru do zamřížovaného okna. Hluk, déšť, vítr. Kapky bubnující na římsu. Je slyšet dopady dešťových kapek do louží podél budovy. Kap, kap, kap – znějí ty zvuky. Zvuky, v nichž se zračí vše: odpočítávání, očekávání, celá minulost i velmi krátká budoucnost. André zvedá hlavu k malému zamřížovanému oknu. Mezi mříže se vpletl list. Nejspíš javorový. JE červený. To mu připomíná, že už bude podzim. Bože, jak to letí. Ještě nedávno býval malým vystrašeným chlapcem. A teď? Vyrostli, ale ona vystrašenost zůstala.

                Pozoruje list, jak se snaží probojovat do cely, ale je příliš široký. Venku skučí vítr a déšť neustává, spíše ještě přidává na síle. Na okamžik se zdá, že déšť ustane, ale to je jen chvilková pauza – hned se znovu spouští a tentokrát ještě mnohem úderněji. Je to zvláštní. Sedíte tady dole – na dně veškerého bytí a nejraději byste byli tam venku. Nejraději byste se stali oním listem a uletěli. Je to ironie. Vy chcete mermomocí ven a javorový list se stále snaží za každou cenu dostat do cely smrti. Zaklínil se, nemůže dál, pouze se třepotá jako mrtvola na oprátce. Jestlipak mu také hlavou běží rekapitulace vlastního života?

Share |

Anketa

líbí se vám tato kapitola?

ano (4)

100%

ne (0)

0%

Celkový počet hlasů: 4

Diskusní téma: 5

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek