STRÁNKA PŘESMĚROVÁNA NA:

ROMAN KRÁSA.EU

kapitola 6

20.08.2010 17:37

6

 Zablikání žárovky. Andrej se otočil do tmy. Cítil, že s ním v místnosti je ještě někdo. Kdosi, kdo ho pozoruje a naslouchá jeho zběsilému tlukotu srdce. Sdílí s ním jeho strach. Jenže ten, kdo se kdesi v oné tmě skrývá, má z jeho strachu potěšení. Baví se jeho podivnými myšlenkami. A Andrej měl strach!

                „Je tu někdo?“ zašeptal do tmy. Žádná odpověď, pouze nepřestávající zurčení větru. Něco ho vytrhlo ze vzpomínek, jenže co? Cítil něčí dech. Ten někdo byl za ním, před ním, vedle něho – procházel jím. Andrému připadalo, že ta bytost je naprosto všude. Že kdyby se podíval pod sebe, i tam by cítil její dech. Zaplašil nutkání se tam podívat, beztak by nic neviděl.

               

Žárovka zabliká znovu a pak zase. Maličko v ní zajiskří a poté zhasne docela. Zůstal zde sám, dokonce už i světlo ho opustilo. Dýchal zhluboka. Hezky nádech a výdech. Jenže jeho nádechy zněly přerušovaně – vyděšeně. Znovu ucítil čísi dech na své šíji. Otočil se, ale bylo to pryč. Snad se mu jen něco zdá. Ten pocit plíživého čehosi se ale vracel.

               

Až konečně temnota promluvila.

                „Andreji…“ volala ho.

                „Aa, ano?“

                „Andreji…“ neodolatelný hlas – lákavý. A on mu propadal. Beznadějně se do toho jedinečného hlasu, který patřil nicotě, zamiloval.

                „Mohu ti pomoci.“ Temnota promluvila znovu.

                „Jak,“ přinutil své suché rty k rozhovoru, aniž by věděl, nač vlastně odpovídá. Postava v přítmí se konečně vyjasnila. Andrého obklopil slabý proud světa, když postava muže v černém hávu sundala ruku z rozsvícené žárovky, kterou právě rozžal.

                „Mohu tě odsud dostat.“ Říkal hlas tak neskutečně lákavý až se Andrému chtělo plakat a slíbat tomu muži nohy.

                „Co, co to říkáš?“

                „Mohu tě odsud odvést pryč. Někam, kde nebudeš vězněm.“ Ale v Andrejovi se hnulo svědomí. Nikdy by nevěřil, že něco takového dokáže vůbec říci nahlas: „Nemohu, zítra mám popravu. Zabil jsem čtyři lidi, čeká mě smrt.“

                „Ale ty jsi je přeci nezabil.“

                „Ale jo, zabil.“

                „To Michail. Jenom Michail zabil, jeho to je vina, ne tvoje.“

                „Podal jsem mu ten zapalovač. Bez něho by ještě žili.“

                „Michail by si našel jiný způsob, jak je zabít.“

                „Ale já mám na tom všem svůj podíl. Zítra mě popraví a já si to zasloužím.“

                „Oni tě podvedli. Zabil jen Michail a oni teď chtějí popravit i tebe, přestože jsi nic špatného neučinil.“

                „Ale…“ zakoktával se André.

                „Copak se ti celý život neposmívali? Copak se ti nepošklebovali a neubližovali ti už od doby, kdy jsi byl ještě malý chlapec? Stáli nad tebou s rákoskou a snažili se tě ovládat.“

                „Ale já…“

                „Ale ty jsi přeci lepší než oni. Jsou zlí. Odměňují se ti tím, že tě zabijí. Ale my tě můžeme odměnit mocí, pomstou nad tvým utrpením.“

                „A kdo jste?“

                „My? Ochránci světa, tak nám můžeš říkat. Pokaždé, když je Země v nesprávných rukou a její obyvatelé si jí neváží, my zasáhneme. Potopa světa, zničení Atlantidy, pád Říma, dnešní přírodní katastrofy. Kdo jsme my, není důležité. Můžeš nám říkat jakkoli.“

Andrej měl strach, ale zároveň pociťoval touhu. Spaloval ho žár.

                „Proč já?“

                „Jsi vyvolený, tedy přesněji jsi jeden z vyvolených. Můžeme ti dát lepší budoucnost. Budoucnost krve, dobrodružství. Budoucnost bez pošklebků a urážek. Budoucnost, v níž ty budeš mít hlavní slovo, a tvá moc bude prakticky neomezená. Budoucnost, kde budeš moci dokázat, kým ve skutečnosti jsi.“

Andreje ta slova lákala. Byl jimi uhranován, až jim propadl. Stal se jimi, cítil jejich sílu ve svém těle. Věděl, že vše, co ta postava, ať už to je kdokoli, říká, je pravda. Mohl by svět zbavit bolesti a utrpení. Lákavá slova, která se mohou stát skutečností.

                „Co mám udělat?“ zeptal se s jistotou v sebe sama v hlase.

                „Čekat.“

A znovu zůstal sám. Světlo zhaslo. Postava v hávu zmizela a javorový list barvy krve se konečně probojoval do cely smrti a dopadl Andrému do klína. Zůstal opět sám. Jen on, tma, zurčení větru venku…

…a víra ve svou jasnou budoucnost.

Share |

Anketa

líbí se vám tato kapitola

ano (3)

100%

ne (0)

0%

Celkový počet hlasů: 3

Diskusní téma: 6

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek