STRÁNKA PŘESMĚROVÁNA NA:

ROMAN KRÁSA.EU

kapitola 9

20.08.2010 17:39

9

 Stojí ho příliš mnoho námahy zvednout se na loktech a pohlédnout do cely, která se vlivem postupujícího svítání projasňuje. Už se ani nepotí, je dehydrovaný. Je mu horko. Má žízeň a celé jeho tělo je vysušené. Zvedá se, aby se zaposlouchal a snad znovu zaslechl hlas, který před chvilkou prosvištěl jeho ušima.

                „Už brzy.“ Znovu jej zaslechl. Je to ten samý co v noci? Tak přeci jen to nebyl sen?

                „Proč já?“ ptá se André, jakoby mu odpověď, kterou před pár hodinami dostal, nestačila.

                „Říkal jsem ti to přeci. Jsi jedním z vyvolených.“

                „Vyvolených k čemu?“

                „Vést svět k smíru. K záchraně. K závěrečnému konci a novému začátku. Staneš na vrcholu všeho, co jest.“    

                „Nerozumím.“

Postava se k němu blíží, naklání se a v přítmí černé kápi září bílé oči. Andrej se odtahuje, nechce, aby se ho ten muž dotýkal. Nechce, aby se k němu přibližoval. Najednou měl strach. Na druhou stranu ale toužil poznat vše, co mu muž v kápi nabízel. A mužova ruka se přibližovala. Skláněla se nad Andrejem jako Damoklův meč, jako rána osudu, jemuž nemá sebemenší šanci uniknout. A v té chvíli ho napadlo, že tohle je budoucnost.

 

                Je vysoko. Na nějaké hoře. Slabý, ale překvapivě horký vítr se mu opírá do zad. André shlíží na zelenou oázu. Rozkvetlé květiny ho svou vůní lákají. Zhruba tři sta metrů pod ním se rozprostírá stavení. Dům s verandou. Z dveří vybíhá asi devítiletá holčička se sponkami barvy medu ve vlasech. Na tváři jí hraje úsměv. Je veselá. V těsném závěsu za ní vybíhá chlapec s tmavými vlasy. Běží za ní a také se směje. Míjejí houpačku a míří na rozkvetlou louku. Andrej se zaměřuje na houpačku, kterou tvoří pouze stará pneumatika a lano přivázané k silné jabloni. Pneumatika se houpe do větru. Ladnými pohyby provádí taneční kroky v pravidelném tempu: tam, zpátky, tam a zpátky. A opotřebované lano se s každým tímhle pohybem napíná. Ale je stále ještě dostatečně silné – nepřetrhne se. Na obloze plují klidně bílé obláčky, nepatrné a v momentální idylické atmosféře téměř pohádkové.

               

                Tehdy si Andrej uvědomí horkost vzduchu narážejícího do jeho zad. Otáčí se, idylka se mění jako šleh bičem. Je neúprosná, divoká a především neskutečně děsivá. Bílé obláčky se změnily v čerň; idylka v běs a z oblohy je strašlivá spirála vysávající z Matky Země život. Je z ní jen temnota, nepropustná noční můra hrůz a děsu. Ze skály, na níž André stojí, jde vidět široko daleko. Jestliže před chvílí sledoval rozkvetlou louku, nyní se mu naskytl pohled na krvavé lány, na nichž se povalují mrtvá lidská těla. A kromě horkého vzduchu teď cítil ještě něco jiného: hnis vyvěrající z mrtvých těl – nyní pouze bezduchých schránek. Krev, hnis, osudy lidí ležících pod jeho nohama. Aspekty, které pronikaly do jeho mysli. Tvořily si cestičku: jako zhoubný nádor. Jako rakovina, měnily tyto hrůzyplné obrazy jeho vědomí. Poddával se jim. Stával se jimi. Cítil, že nad těmi mrtvými má moc. Tíha světa byla na jeho ramenou, ale on věděl, že ji dokáže nést. Přesvědčil sám sebe, že lidé pod jeho nohama, povalení jako stádo na porážku, si svůj život jisto jistě nezaslouží. Osud tomu chce, aby stanul na vrcholu. Ne jiní, ale právě on může získat onu moc, která dokáže ze světa smést bezpráví a neposlušnost a nastolit pořádek. Z chaosu vytvořit řád. S každou změnou přicházejí oběti, ale silní jedinci, kteří přežijí, zplodí novou civilizaci, silnou a ne tak morálně slabou jako je ta současná. Tu moc bude mít, téměř ji cítí ve svých rukou. A on se stane tím Nejvyšším, mnohými nazývaný Bohem. A ten den přijde brzy. Bude připraven ujmout se své role. Ano brzy, již velmi brzy.

Share |

Anketa

líbí se vám tato kapitola?

ano (3)

100%

ne (0)

0%

Celkový počet hlasů: 3

Diskusní téma:9

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek