STRÁNKA PŘESMĚROVÁNA NA:

ROMAN KRÁSA.EU

Každé ráno vychází slunce

22.12.2010 19:24

Leckdo by mohl říct, že jde o pošetilost. Sedět si tady u pracovního stolu a poslouchat „Money, money, money“ od Abby. Někdo by možná i namítl, že nejsem normální, poslouchat tohle v sedmnácti letech. Ale normální to bylo. Tenkrát to bylo naprosto přirozené. Asi tak přirozené, jako že každé ráno vychází slunce...

 

Slídil jsem po bytě jako vymítač, slídil a hledal něco k snědku, čím bych ukojil svůj prázdný žaludek. Ten se po včerejší párty zmítal v křečích a snažil se nadechnout, ale nešlo to. Nedokázal si poručit, aby snědl, co mu nabídnu. Nechtěl salám, prý mu pak bude ještě mnohem hůř, nechtěl džem, protože by se v něm prý poté zmítal. A tak jsem mu daroval chleba s máslem a silný anglický čaj. Ne čaj s mlékem, ale čaj zakoupený v Anglii. Ovocný a tak silný, že když ho jednou v Anglii můj dobrý přítel, který měl slabší srdce, pil, nemohl se pak pořádně nadechnout, srdce mu bušilo o sto šest a jemu trvalo pár minut, než se zase dal dohromady. Ale já žádné takové problémy se srdcem nemám. Jsem poměrně zdravý - až na tu kocovinu a celkově rozlámané tělo a nesmírnou únavu, která mi zahalovala mysl do omamného oparu, v němž zakryla i touhu po sexu.

 

Říkal jsem si, že to nemám tolik přehánět. Povídal jsem: „Ne, díky, já už mám dost,“ a to jsem měl tedy sakra pravdu. Jenomže copak to jde jen tak přestat? Copak toho můžete jen tak nechat, když kolem vás každý pije? A tak jsem pokračoval, upíjel jsem se téměř k smrti. Skoro si ani na nic nepamatuju, jen na ten lehký pocit, kdy se všechny problémy zdají být hodně vzdálené a nedůležité.

A probudil jsem se u sebe doma.

 

A tudy se má mysl unášela při snídani, kdy jsem do sebe s námahou soukal chleba s máslem. Ve vzduchu se mezitím vznášel zápach lihoviny a já byl stále v alkoholovém opojení. Tehdy někdo zabušil na dveře, až jsem myslel, že ohluchnu. Zvláštní, jak má člověk zastřené smysly, když se příliš napije. S chlebem v pravé ruce jsem vyšel ke dveřím. Chtěl jsem je odemknout. Když jsem si ale všiml, že na sobě nemám nic kromě červeno bílých trenek, raději jsem se pouze podíval do kukátka, za nímž stál nějaký menší muž v hnědém kabátě, a zavolal jsem: „Počkejte chvilku.“ Odešel jsem do ložnice, hodil na sebe béžový župan a opět se vydal otevřít dveře panelákového bytu onomu tajemnému návštěvníkovi.

„Dobrý den,“ ozval jsem se jako první a naivně se domníval, že ten návštěvník mě také pozdraví nebo alespoň objasní své úmysly.

„Potřebuju s váma mluvit,“ řekl jen a já ho v bláhovém přesvědčení, a možná že ještě v mírně přiopilém stavu, pustil dál. Zavřel jsem za ním dveře a vedl ho přes předsíň, kde se zastavil.

„Tak co potřebujete?“ zeptal jsem se, ale ten zrzavý chlápek v hnědém kabátu dál mlčel. Mohlo mu být tak kolem pětatřiceti a jeho rysy mi dávaly znamení, že se jedná o studovaného člověka. Přísně napnutý obličej se tvářil stále neutrálně a já vážně nevěděl, co si o tom mám myslet. A tak jsem pouze oplácel jeho pohled.

 

Studovaný návštěvník se zrzavými vlasy sáhl do hluboké kapsy svého kabátu a já myslel, že vytáhne nějaký papír nebo něco podobného, ale místo toho se mi zastavil tok krve a já cítil, jak mi dochází dech. Z jeho kapsy vyskočil malý revolver ráže 38. s hnědou rukojetí a mířil na mě.

„Za to zaplatíš.“ Nevěřícně jsem na něho zíral, ale odpovědí mi byl pouze tmavý otvor hlavně v jejíchž útrobách se leskla zlatavá kulka.

„Včera...včera, vyspal jsi se s ní, ty hajzle zasranej!“ odvětil na můj němý pohled tichým klidným hlasem a já až teprve teď pochopil, co se asi včera dělo poté, co jsem o sobě už nevěděl.

„Cožé?“ ptal jsem se nechápavě, ale přitom jsem zcela jasně věděl, co mě čeká a že tenhle studovaný blb se mnou moc slitování mít nebude. Nestydatě jsem hleděl na zrzkův výraz a snažil se z něho něco vyčíst, ale poznal jsem jen, že on nikdy nepochopí to, že jsem nebyl při smyslech. Ostatně, kdo by to chtěl pochopit? Dokázal jsem se jen pomalu soukat pozadu do ložnice a mladík se sunul za mnou. Neměl v plánu nechat mě odejít.

 

A když jsem otevřel ústa, abych pronesl něco na svoji obhajobu, spatřil jsem oslepující záblesk, který vystřelil z hlavně, z níž se na okamžik zakouřilo a kulka započala svoji pouť směrem ke mně. Lhal bych, kdybych řekl, že se mi před očima promítl celý život. Netuším, kdo s tím přišel, ale nic takového se ve mně nedělo. Neviděl jsem ani žádný tunel a bílé světlo. To jsou snad jen báchorky pro pověrčivé lidi. Místo toho jsem pocítil zvláštní pocit prázdnoty, a když kulka udeřila se sílou dynamitu do mé hrudi, odmrštila mne několik metrů vzad a já se rozmázl na zdi a sesunul se k zemi. Ucítil jsem palčivou bolest a nenávist k tomu zrzkovi. Do hajzlu, vždyť jsem mu nic neudělal!!! Řval jsem v duchu, ale nedokázal jsem to říci nahlas. Upadal jsem do bezvědomí. Cítil jsem, jak se mi v těle rozptyluje horko, jako bych seděl u radiátoru. Snad to byl jen můj pocit, ale já najednou zapomněl úplně na všechno, co jsem znal, alespoň na okamžik a propadl se o několik tepů do snu. Koutkem oka jsem ještě naposledy zahlédl toho chlápka, toho nehorázného blba, který mě střelil, jak otáčí dosud kouřící ústí revolveru směrem k sobě a přiklání si ho k orosenému spánku. Zazněl výstřel – ohlušující a bolestivý a za ním ihned zabušení na dveře. Někdo musel ten výstřel z pistole zaslechnout a přiběhnout na pomoc. Díky bohu.

                A já ležel na zemi a na své hrudi jsem pociťoval rozlévající se žár a lepkavou krev. Žhavou a zčernalou ohněm z kulky. Smáčela mi můj béžový župan, který se v mžiku proměnil v krvavou lázeň. A já upadal do bezvědomí. Stále víc a víc. A svět se vzdaloval. Zůstala jen samota a nepochopení vlastního trpkého osudu končícího v pouhých sedmnácti letech.

 

...je to asi tak normální, jako že v noci vychází měsíc a ozařuje okolní hvězdy. Je to tak normální jako vlastní život, kterého si po té události cením víc než kdy dřív, neboť si při každém západu slunce uvědomím, že ten den mohl být mým posledním nebýt štěstí, které při mně stálo, a mobilního telefonu, který se skrýval v náprsní tašce mého županu.

 

Toužím dál si užívat života, napsat knihu o své příhodě a při tom poslouchat staré hity, které ve mně udržují silnou melancholii a vůli dál žít. Žiji tady, v malém kamrlíku a při svitu lampičky píšu tenhle příběh za zvuků Abby. Naslouchám cizím životům, vymýšlím je a dávám jim vlastní život a snad tak obšťastním pár dalších lidí anebo alespoň sebe samotného...

Share |

Diskusní téma: Každé ráno vychází slunce

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Anketa

Líbí se Vám příběh?

Ano (6)

86%

Ne (1)

14%

Celkový počet hlasů: 7