Někdy to je vážně hodně divné, víte, jak to myslím? Některé věci z minulosti si prostě nedokážete představit v současnosti a  zvláštní je, když se skutečně stanou. Před lety bych si nedokázal představit, že bych s ní mohl takhle sedět v čajce. Bez nervozity a postranních úmyslů, ale musím vám, mí přátelé, skutečně a popravdě říci, že to tentokrát bylo fajn. Neřešil jsem, co cítím. Poprvé jsem si připadal, že to vážně zmizelo, že zůstalo jen tohle přátelství. Pravda, teď vážně nevím a mám v tom zase na pár hodin menší brajgl, ale vážně to bylo neskutečně fajn. Nebudu psát o čem jsme se dneska v čajce bavili. Témata vás vůbec nemusí zájimat. Ostatně můžete si sami domyslet, o čem se dva mladí lidé za prahem dospělosti mohou bavit. Ne, my nikdy nebyli z těch, co by spolu komunikovali o internetu, nebo nákupech či počítačových hrách. A dneska jsem si vážně s nostalgickým srdcem uvědomil, že tohle mi vážně chybí. Postrádám ty hovory na existencionální sféře, debaty o budoucnosti, dětech, rodině, zájmech. Jak spolu může holka s klukem nic nemít a přesto se baví o dětech, jako by se nic nedělo? O tom ,že si klidně dokáží představit, že by tady vedle nich nějaký malý špunt vážně běhal? Inu, je to tak. My se tak vážně bavili a já tyhle rozhovory prostě miluju, protože jsou naprosto jiné, než všechny ostatní o škole. Všechny ostatní povrchní kecy o plánovaných testech, nebo je bezbřehé omýlání něčeho nedůležitého.

Zajímalo by mne, zda existuje osud a co tímhle zamýšlel. Abych se zamyslel sám nad sebou? Abychom se zamysleli oba? Co to má znamenat a jaký má úmysl?

Uvědomil jsem si jen, že bych neměl vůbec žádný problém se znovu ztratit a že bych to poté za nic neměnil, ať už bych se setkal s kýmkoli. A tak jsem na dvou rovinách, kdy proti sobě stojí dva stejně nepřístupné cíle a já si mám mezi nimi vybrat, i když před oběma stojí betonová zeď. Jsem uvězněn mezi dvěma mantinely. Stojím, kymácím se a nechávám se obrušovat. Na jedné straně je něco nádherného. S postavou až příliš úžasnou, hlasem naprosto lahodným a celkově jde o past na oko i všechny ostatní orgány. To nejkrásnější, co jsem kdy potkal a co nedokáži pustit z očí a jsem si dobře vědom, že šilhám, ano, oči mi mizí na devíti hodinách. A na druhé straně stojí něco minulého, zvláštního, také krásného, s otázkami s nimiž můžeme strávit hodiny a času se zdá stále málo.

Tohle tu rozepisovat nemůžu. Víte je to celé divné. I když je tohle má osobníé stránka jsem sám sobě zodpovědný za určitou cenzuru a přiznat se tady ke všemu by bylo jako stoupnout si nahý na Václavském náměstí. Některé věci si musím nechat pro sebe nebo si zavést soukromý deník, zase a tolikrát zničený. Nechám myšlenky plynout, dám jim volný průběh bez lítosti a změn věcí minulých. Co bylo bylo, ať žije dnešek, sláva zítřku, co přijde napřesrok? Jen blázen by se opovažoval hádat a sázet na něco, co je stejně nejisté jako zítřejší předpověď počasí. Kdo ví, třeba v loterii vyhraje číslo, které jsem přehlédl.