Tohle téma je už dost omýlané a já se nechci zastávat ani jednoho z názorů, týkajícího se této problematiky. Přečetl jsem si článek své kamarádky a kolegyně Jany: https://havierova.blog.idnes.cz/c/110222/Emo.html a nemohl jsem zůstat nezaujat. Každý zastáváme nějaký názor a tak bych rád zveřejnil i ten svůj.

Upřímně, co se Emo lidí týče, nerozumím jim a dost pochybuji, že jim někdy vůbec rozumět začnu. Popravdě to ani nemám v plánu a ani o to nestojím. Proč? Inu, důvod je trochu složitější.

Osobně nemám rád jakékoli škatulkování kohokoli do určité skupiny. Samozřejmě, že každý do nějaké patříme. Ať už se řadíme do role dítěte, studenta nebo kohokoli jiného, hopera či hipíka. Vše má své pro a proti, ale já se tady chtěl hlavně zaměřit na svůj názor na Emo a na to, proč jim vlastně nerozumím.

            Ve zmíněném článku je zveřejněno řazení: „jsou lidé, kterým nevadí násilí slovní, ponižování, nadávky atd. Jsou lidé, kteří to nesnesou, je to pro ně větší psychická zátěž a tak musí napětí ventilovat.“ Vím, že jde o autorky osobní postoj, ale přesto si s ním dovolím nesouhlasit a hned napíšu proč. Rozlišovat lidi jen z tohohle hlediska je lehce dětinské. Nejspíš se řadím do první skupinky lidí, alespoň tedy podle autorky. Ale neřekl bych, že mi nevadí násilí slovní, ponižování a nadávky. Vadí mi a hodně, ale nevidím důvod, proč bych kvůli tomu měl chodit s hlavou skloněnou, očima obtaženýma černou tužkou a s patkou přes oči. Nemyslím si, že jsem bůhví jak silný jedinec. Ať už co se týče fyzického nebo psychického vzezření. Nadávky jsou psychická zátěž pro každého a každý je snáší jinak, s tímto tvrzením souhlasím, ale už nerozumím tomu, proč se kvůli tomu, že mě někdo pošle do věčných lovišť, či míst, kde slunce nikdy nesvítí, podřezávat a své emoce, smutek či nešťastnou lásku ventilovat tím, že si vezmu žiletku a začnu do sebe řezat. Každý přeci má nějaký pud sebezáchovy, a pokud ho někdo nemá, je mi líto, ale od toho zde máme psychology a psychiatry. Možná zní mé tvrzení tvrdě a z hlediska lidskosti až hnusně, ale promiňte mi, já už se možná nezměním.

            Představte si mladou dívku, která si myslí, že je ošklivá, její vysněný kluk o ni nemá zájem nebo s ní chce být pouze coby kamarád. Tohle asi známe všichni, ale ti rozumnější a možná i inteligentnější z nás se s tím smíří a časem se začnou ohlížet jinde a po čase si uvědomí, že jinde třeba mohou milovat víc a jejich láska může bát i opětována. Může to trvat měsíc, rok dva, jakkoli dlouho, ale většinou se s tím vyrovnáte, „odmilujete se“ a najdete něco lepšího, daleko dostupnějšího. Ale zpět k naší zhrzené dívce. Ta si domů koupí nějaký dívčí časopis, kde najde jakousi pochybnou poradnu podobně „vyšinutých“ (promiňte mi ten výraz) dívek, kterou si se zájmem přečte a možná do ní i přispěje. Pak si zapne internet a zjistí, že není sama s takovým přístupem k životu. Jak se ale vůči svým emocím obrnit? Jak se jich zbavit? Inu, internet je vymoženost dnešní doby a najdete na něm skutečně všechno, i informace o sebemrskačství. A tak s postupujícími depresemi, ačkoli tyhle dívky nevědě, co tohle slovo v pravém slova smyslu slova znamená, v zoufalství a nízké sebedůvěře sahají po žiletce či zapalovači a začnou si ubližovat. Může to tahle pokračovat pár let. Od té doby se naučili i dobře maskovat. Nosí šátky, široké náramky či trička s dlouhým rukávem, aby tak zakryli své jizvy.  Časem si uvědomí, že mohou potkat někoho jiného a když spolu někdy třeba založí rodinu a narodí se jim dítě, jednoho dne za ní možná přijde její malá zvědavá dcerka a zeptá se své maminky, která už dávno nenosí dlouhé rukávy: „Mami, od čeho máš ty jizvy?“ „Víš zlatíčko, já jsem byla Emo.“ Odpoví maminka. „A co to je Emo, mami?“ „to znamená, že si vezmeš žiletku nebo něco a začneš se řezat.“

            Takhle by se ve stručnosti dal popsat životní příběh emona, přestože jím nejsem a nijak se tím netrápím.

 Jejich další obhajobou je, že svět je zlý. Ano, svět je zlý a krutý. Možná bohudík. Ale změní se něco tím, že si budu ubližovat? Svět je zlý, i lidé. Mnoho z nás to svádí na dobu, přestože čas za nic moc ani nemůže. Mohou za to lidé a náš měnící se pohled na ně. Ale je daleko užitečnější změnit se společnost, chcete li dobu, než se řezat a řezat, když se nechci zabít, ale jenom svou bolest ventilovat.

            Každé zhrzení jde přechodit. Každý smutek jednou přejde. Chodit se svěšenou hlavou nikomu nepomůže a ani ještě nikomu nepomohlo. Takhle si vás, milí emáci, nikdo nevšimne, pokud stojíte jen o to, aby vás měl někdo rád. A jestli to se sebou myslíte dobře, probuďte se a začněte se chovat normálně. Mnozí se vám smějí, ale váš stav je spíše k pláči. Je tragické, jak někteří lidé dovedou mrhat svým zdravím, tělem a devastovat si svůj psychický stav. Narušenost mentality již nelze vrátit zpět. Jsem smířen s tím, že za tenhle článek dostanou hodně negativní kritiky, ale s tím se už budu muset nějak smířit. Já nehodlám bezúčelně srážet své ego – není to zdravé a ničemu tím nepomůžu. Své emoce raději vložím do práce, pomoci druhým či do čehokoli jiného. Na světě jsou na tom lidé mnohem hůře než Vy, moji drazí. Uvědomte si, že někde lidé hladoví a umírají nazdařbůh. Že malé děti pláčou v inkubátoru a jejich biologická maminka je možná nechce. Uvědomte si, že mnoho z nich se nedožije svých prvních narozenin a ti, kteří se jich dožijí, třeba nedostanou příležitost změnit osud ostatních lidí. Vy ty příležitosti máte, tak za ně buďte laskavě rádi. Můžete pomoci dětem, které to potřebují a které to zajisté ocení a ne si myslet, že jen na vás svět zanevřel a že jste ti největší chudáci pod sluncem. Tohle chování je dětinské a malichernosti, pro něž se řežete, jsou vážně k pláči.

            Zamyslete se nad sebou a zkuste pro změnu jednou nemyslet pouze sami na sebe.