Dneska jsme si se ségrou a mamkou udělali výlet do Karlových Varů. Bydlíme nějakých 15 kilometrů od tohoto lázeňského města, takže tam jsme za půl hodiny, ale i přesto to je výlet. Především proto, že s sebou netáhnu žádnou tašku ani nic, co by připomínalo školu. Mamka šla směnit peníze na eura na dovolenou a pak jela domů a my se ségrou se vydali rajzovat po Varech.

První zastávka: Diana. Prošli jsme Vary, vyfotili několik fotek a zamířili jsme k rozhledně Diana. Jízdenka nahoru pro jednu osobu stojí 40kč. Zajímalo by mne, jestli coby student bych během školního roku měl nějakou slevu na jízdném. Legrace byla, když si k nám v lanovce nechtěl nikdo přisednout, nakonec si ale přisedla nějaká mamka se svým synkem spolu s dalším paní. Vyjeli jsme nahoru a vyfotili pár fotek. Když jsme si to zase rázovali dolů do centra Karlových Varů, tentokrát již pěšky, uvědomili jsme si, že jsme si nevyfotili rozhlednu z venku. Takže jsme se vraceli zpět kvůli dvěma fotkám. Naštěstí to mohlo být nějakých 200 metrů, takže nic strašného. A pak jsme zase spěchali dál, přičemž jsme málem zabloudili. Vyšli jsme u lázní Savoy a hurá dál…

Druhá zastávka: Prokop. Honem, honem, nemáme čas. Z Diany jsme pospíchali do městského centra a odtud k pivovaru u Prokopa. Žaludek se nám hlady scvrkával a navíc mne tížil čas, neboť jsem v půl jedné měl být u obelisku na Masarykově náměstí. Teď bylo právě 11: 00. Rychle k Prokopovi, abychom to tedy stíhali. Obědnali jsme si pizzu, ségra pomerančovou fantu a já jednoho Jantara. Neřeknu vám, jaký měla pizza název, protože to už sám nevím, ale nesla číslo 12 a chutnala trochu jako halušky. Dojedli jsme, dopili, zaplatili a odešli. Sestra se šla zeptat ještě na práci a pokoupit pár věcí a já se vydal na Masaryčku.

Třetí zastávka: Obelisk. Řeklo se v půl jedné, tak tedy v půl jedné. Měl jsem to přesně. Koukal jsem kolik je hodin – 12:30. Říkal jsem si, že počkám pět minut a pak ji když tak zavolám, kde, co a jak je. Čekat jsem nemusel, přišla přesně. Nešlo o nic vážného, jenom o sraz se spolužačkou, abyste z toho nedělali nějaké rande, či co já vím, co vás při popisu tohoto výletu může napadnout. Zašli jsme si do McDonalda. Já si koupil Red Bulla a ona 2x Chicken burger a nějaké pití, vlastně nevím jaké. Pak jsme vyšli ven a ona, protože tady byla spíše pracovně, i když to tak moc nevypadalo, nabízela lidem klíčenky a přívěsky na klíče. Znáte to, takové ty plyšáčky, magnetky a různé další malé serepetičky, pro někoho roztomilé, pro jiného kýčovité. Pro mne jsou některé kýčovité, ale i tak se mi líbí (myslím ty klíčenky). Ony i kýče jsou celkem působivé. Koupil jsem dva, abych jí udělal taky nějakou službu, když už tady jsem a nechal jsem dýžko 20kč, ať má něco navíc. Pak jsme potkali spolužáka, pokecali jsme, šli dál, prošli se a zakempili to ve Dvořákových sadech. Dali jsme si menší zevling. No, menší, trošku delší. Lehli jsme si na trávu, občas seděli a povídali si. Ono to zní dost divně, když napíšu, že jsme si pouze povídali, já vím, ale přísahám, píšu pravdu. Měl mi jet autobus, můžete hádat, jestli se mi domů chtělo nebo ne. Samozřejmě, že druhá možnost je správná a tak jsem zůstal do 15:30. Klidně bych zůstal déle, bez problému do 17:30, ale tak doma jsem byl domluvený, že přijdu do půl čtvrté. Samozřejmě, že by se nic nestalo, kdybych přijel v sedm, ale znáte to. Nejde o rande, takže přesčasy nejsou placené.

Ležíme na trávě, nad námi větve stromu a koukáme, hele ono prší. „Na mě káplo,“ povídá mi. Nevím, možná sí, možná no. Na mě nekáplo, ale co já vím. No, možná prší. Sedíme a povídáme si. Šlo spíše o sedoleh, znáte to. Jeden leží a druhý je podepřený loktem o zem, ale taky leží (teda, tohle zní ještě nevinněji, jen co je pravda). A co nevidíme. U protějšího stromu rozeznáváme déšť. Ono vážně prší. Pod „naším stromem“, ale spadlo jen pár náhodných kapek. Ale už se blíží 15:00, tak se zvedáme, abych stihl dojít na Dolňák, mezitím ona nabízí klíčenky a plyšáka pár dalším lidem. Lidi jsou socky, jen málokdo si koupí. Cestou jsme potkali jednoho slavného člověka, který hrál v Rafťácích“. Víte kdo? Ten nadržený autobusák, určitě si na něho vzpomenete. Se ségrou jsem odpoledne potkal Ebena, taky akce století, ale o tom když tak někdy příště.

Došli jsme tedy až na Dolňák, (byli jsme domluveni, že spolu prokecáme tak hodinu a půl, nakonec z toho byli hodiny tře, ale komu by to vadilo, že? Mě to připadalo spíše jenom jako hodina) a já s tím, že se uvidíme až v srpnu odjel domů. A to je celý můj dnešní den. Když píšu tyhle řádky, přemýšlím, jak to všechno asi musí znít. Zda nevinně nebo spíše troufale. Nevím, rozhodnutí nechám čistě na fantazii čtenáře, stejně si budete myslet, co chcete. Já vím svoje.

Tak zase někdy: Varskému filmovému festivalu ZDAR!!!