STRÁNKA PŘESMĚROVÁNA NA:

ROMAN KRÁSA.EU

kapitola 10

20.08.2010 17:39

10

 V jedenáct hodin dopoledne ho odváděli z cely, v níž strávil nejdelší noc ve svém krátkém životě. K ránu se za ním přišel podívat dozorce. Ke dveřím mu postavil misku s vodou – ostatně viděl, jak zuboženě vypadá: válel se na zemi a nedokázal vstát. Bylo pět hodin ráno, ale tehdy se zdálo, že je poledne. Slunce zářilo a po ranní temnotě nebylo ani památky.

               

                Odváděli ho úzkou chodbou. Po bocích se mohl podívat okny ven. Uvědomoval si, že to tam vůbec nevypadá jako v obvyklou jedenáctou hodinu. Světlo, které venku panovalo, bylo nepřirozené, jasnější a pohled do něj byl daleko bolestivější. Připomnělo mu to záznam z televizních zpráv, které v létě viděl. Tenkrát ještě seděl ve věznici s mírnější ostrahou. Moderátor zpráv stál před budovou opery v Sydney, ale za ním se místo krásně modrého moře, válel rezavý pouštní písek. Ten zahalil celé město do bronzu, a když se obyvatelé Austrálie ráno vzbudili, děsili se, že jejich největší město spílá v plamenech. Přesně takhle to teď vypadalo, když pohlédl oknem.

                Město bronzu, napadlo ho. Město, v němž má zemřít. Ale po včerejší noci se už ani příliš nebál. Kráčel s hlavou vztyčenou a spíše než polomrtvého, připomínal faraona jdoucího za svými věrnými poddanými, pln hrdosti a odhodlání.

               

                V místnosti sedí jen pár lidí a jen několik málo jich poznává. Tamhle sedí policista, který ho před necelými dvěma měsíci zatýkal. Vedle něho brečí tetičky rodiny, na jejíž smrti se podílel. A za ruce je drží jejich manželé, strýcové, s tváří kamenně vážnou, neúprosnou, říkající: „Konečně!“ a čekající na chvíli až Andrejem projde 500 voltů.

 

                Odváděly ho k nástroji smrti. Již na něho čeká – dřevěná židle sloužící jen a pouze k zabíjení. Někde kdysi četl, že elektrické křeslo vynalezl jakýsi zubař. Je to vlastně paradox. Celý život se bojí zubaře, přičemž moc dobře ví, že u něho mu o život nejde. A teď si má sednout sem, na křeslo zubaře, který jako první přišel s myšlenkou popravovat elektřinou. Odtud tedy pochází ona stomatologická fobie, pomyslel si v přívalu narůstajícího zoufalství a při té představě se chtěl zasmát. Zadrží smích. Místo něho se otočí, dozorce mu odemkne pouta a usadí na křeslo. Pod svým horkým a zpoceným tělem cítí dřevěné sedátko a na něm místy rýhy. Sedí se mu nepohodlně. Jiný dozorce mu ruce připoutává k opěrátkům. Zdvihne již oholenou hlavu, na níž mu jsou v okamžiku přiloženy elektrody.

                Chcete – li být hladce oholeni, použijte naše křeslo značky Smrti.“ Černý humor. Cha, ideální doba pro vtipkování, Andreji.

 

                Nějaký chlápek v uniformě se ho na cosi ptá, nerozumí mu. Poté všichni odchází – vzdalují se a Andrej zde zůstává úplně sám. Alespoň mu to tak připadá, byť je v místnosti aspoň deset dalších přihlížejících.

                Zase to horko, zmocňuje se ho, sílí, sálá z každého předmětu. Z židle, na níž sedí. Z diváků, naproti němu. Ze skleněné tabule, za kterou jako obrazy bez výrazu pozorují celou tuhle hru dozorci.

 

                Jeden z dozorců kývne na chlapíka u staré páky s černou rukojetí.

                „Proboha, je to ještě kluk,“ pomyslí si muž a s lítostí se dívá na Andreje, který se vzpřímeně dívá do publika. „Nese to statečně,“ konstatuje a začíná odpočítávat – přesně vymezený čas, který Andrému ještě zbývá.

 

                Deset. Andrému proběhne hlavou desatero božího přikázání, které do něj marně natloukali v nedělní škole. Jak vlastně znělo?

Nepožádáš statku bližního svého. Na téhle zatracené židli by ani nemohl.

 

                Devět. Vteřiny se vlečou. Je neuvěřitelné, jak je deset sekund dlouhých a na některé záležitosti nám nestačí ani dvacet čtyři hodin.

Nepožádáš manželky bližního svého. Jak příznačné opakovat si před svou smrtí celé desatero.

 

                Osm. Nepromluvíš křivého svědectví. Cítí vůni čerstvě posečené trávy. Vzdaluje se od reálu, pomalu, ale jistě. Stonky květin se klátí ve větru a jemu je…

 

                Sedm. Nepokradeš.

…znovu pět let a své malé sestřičce hodlá uplést věneček z květin. Trhá je s brutální vervou a najednou zjistí…

 

                Šest. Nesesmilníš.

…že v rukou nedrží stonky mateřídoušky, ale hlavy slepic škubajících se v jeho silném sevření. A v jediné sekundě…

 

                Pět. Nezabiješ.

…jsou slípky mrtvé a ptačí hlavy se mění v lidské. Plné bolesti a odporu. Pozorují ho. Hledí přímo do jeho očí, přestože ty jejich jsou již dávno mimo tento svět – jiskra života vyhasla…

 

                Čtyři. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.

…přestože jejich dokořán rozevřená ústa již nic neřeknou. Žádné tajemství už neprozradí. Najednou se ta ústa rozevírají a André v nich tone.

               

                Tři. Pomni, abys den sváteční světil.

Plave v moři krve; v zápalu hněvu; v hrobce mrtvých. Zavraždil je? Netuší. Poslední zaváhání. Tempo střídá tempo; rozráží vlny, proráží příboj.

 

                Dva. Nevezmeš jména Boží nadarmo.

Kraul, prsa, záda, znak. Jako školáček se raduje z toho množství rudé vody. Připomíná mu rozmačkané jahody. Míjí své spolužáky, dávné lásky, fiktivní přátele. Míjí Andreje Kowalského – sám sebe – stále plave dál.

 

                Jedna. Já jsem Pán, tvůj Bůh.

Znovu stojí na onom vrcholku a shlíží na moře mrtvých a ztracených duší. Když se otočí, nevidí za sebou rozkvetlou louku, ale krvavé lány. V hledišti na vteřinu spatřuje muže v černé kápi. Bílé oči září až k němu.

 

Já jsem Pán, tvůj Bůh.

                „Poslední přání?“ pomyslí si Andrej a zavírá oči. Přes zatažená mračna cosi jiskří – snad bouře. Slyší praskání, přes víčka vnímá blikání.

                Já jsem Pán

 

                Dozorce přesouvá páku z polohy off do on a zpět. Znovu zablikání. Zajiskření.

                „…tvůj Bůh.“ Zašeptá Andrej Kowalski.

Share |

Anketa

líbí se vám tato kapitola?

ano (5)

83%

ne (1)

17%

Celkový počet hlasů: 6

Diskusní téma:10

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek