STRÁNKA PŘESMĚROVÁNA NA:

ROMAN KRÁSA.EU

kapitola 3

20.08.2010 17:35

3

 Ve skutečnosti si už ani příliš nevzpomínal, jak to celé začalo. Čím se Kala, jejich nová romská kolegyně na pile, Michailovi zprotivila. Nikdo to Andrejovi nevyprávěl. Toho dne přišel do práce a viděl Michaila už nasupeného – ale důvod mu nikdy neprozradil. Avšak Andrej je jeho kamarád a povinností přátel, alespoň tak, jak si to vždycky představoval, je si pomáhat za všech okolností. A Kala si tohle zajisté zaslouží, ať už Michail plánuje cokoli.

                A teď tady stojí – před jednopatrovým domem romské rodiny. Za dnešní temné noci vypadal dům poměrně zachovale. Za denního světla ale už v tak uspokojivém stavu nebyl. Plot, skrz který se dostali na malou zahrádku, se rozpadal – každá plaňka mířila jiným směrem – doleva, doprava, jedna vypadlá, doleva…Stačilo ztrouchnivělé dřevo pouze odchlípnout, plaňku naklonit a vklouzli jste na zahrádku, na níž se povalovalo občasné harampádí: zrezlá pračka, stará ošuntělá sedačka nebo disky od automobilu.

                „Mami? Kam mám dát tohle?“ Kala zvedá rámeček od obrazu a ukazuje ho matce.

                „Nevím, zeptej se táty.“ Za Kalou se připlíží její roztomilý pětiletý bratříček. Chňap, utíká s rámečkem přes předsíň.

                „Naval to zpátky,“ huláká za ním Kala.

 

                „Vidíte tu kurvu?“ obdivuje rodinnou idylku Michail.

                „Michaili, neměli bysme radši…“ táže se se strachem v hlase Ivan.

                „Hele, ty radši drž hubu, jo!“ a Ivan slyšitelně polkne.

 

                „Slyšel jsi sestru?! Dej jí ten rám.“ Volá na malého Nikolaje jeho otec. Má zapnutou televizi, kouká na pořad o zahradničení a hlavou se mu míhají myšlenky, jak by jejich zahradu zkrášlil.

                Ivanovi se klepou ruce. Ať už má Michail v plánu cokoli, rozhodně to nebude nic pěkného. Andrej znovu pohlédne k obloze. Do tváře mu naráží zvedající se vítr.

                „Škoda, ošukal bych ji.“ Konstatuje situaci Michail.

 

                Kalinina matka vaří smažený sýr. Místnostmi se line vůně eidamu. Nikolaj přibíhá do kuchyně: „Mami, mami!“

                „Copak?“ ptá se ho mamka, ale Niki jen natahuje svoje malé ručky k pánvičce na kamnech. Mamka mu prsty odstrčí, aby se neopařil.

                „Chceš ochutnat?“ Nikolaj souhlasně pokyvuje hlavou.

                „A co bysme měli zítra k obědu, co? Žádný takový, mladý muž…až zítra. A vůbec, převlíkni se a běž už spát – je dost hodin.“

 

                Michail se znechuceně otáčí na Andreje.

                „Máš zapalovač?“

                „Jasně. To si chceš teď zapálit?“

Michail se zlomyslně usměje: „Něco takovýho, vole. Tak dělej, ten zapalovač.“ Andrej automaticky vytahuje zapalovač z kapsy a Michail už loudí od Ivana šátek, který ho má omotaný kolem krku.

                „Co chceš…?“ začíná André, ale šátek už hoří. Michail volnou rukou háže do okna kámen. Okenní tabule se tříští.

 

                „Co to má znamenat?“ Kalinin otec se zvedá z gauče.

                „Hoří, hoří,“ ječí malý Nikolaj a z jeho úst vychází cosi jako: „hoví, hoví“

 

                „Dělejte, zataraste dveře“ řve na své parťáky Michail. Stojí jako přibití, pořád jim nedochází, co se to děje. Pak mechanicky sunou starý gauč ze zahrady ke dveřím, aby nikdo nemohl ven.

                „A hlídejte vokna, kruci. Hlídejte ty zasraný vokna, vy kreténi.“

Michal pravačkou udeří Kalinina otce do oka, ten se v bezvědomí klátí k zemi.

 

                Všude oheň, pekelný žár. Křik. Nikolaj pláče. Kala se snaží dostat k oknu, ale…Její otec tam leží. Po záclonách a skříních se lýsají ohnivé jazyky. Pálí. Ruka pálí. Rozhlédne se. Stojí u dveří. Záclona se jí přilepila na ruku a teď na ní vytváří záhadnou mapu – oranžovou, zářivou. V domě je světlo jako ve dne. A ten žár. Ježíši, takové horko není snad ani v nejparnějších letních dnech. Kalinina matka pobíhá tam a zpátky, připomíná mušku lapenou do pasti. Dveře do kuchyně kdosi zavřel, nejdou otevřít. U okna stojí nějaký mladík, nepustí ji. Jeho pohled ji děsí. Běhá jí z něho mráz po zádech. Jako by viděla peklo, smrt.

Do kuchyně proniklo triko pohlcené ohněm. Tluče na dveře. Snaží se utéct. Kuchyní putuje oheň jako nebezpečná rakovina. Kde jsou vůbec děti? Musí je odtud dostat, musí! Ale pochybnosti jsou vždycky silnější. Buší pěstmi na dveře v naději, že ji někdo zaslechne. Horko sílí. Poslední, co ji napadlo předtím, než ji pozřely plameny, bylo: „Bože, spas nás.“

 

                Nalevo zahlédne pohyb, Mrská hlavou ze strany na hlavu. Byl to Nikolaj – utíká do ložnice.

                „Počkej!“ Řve za ním, ale on neslyší. Kde je vůbec máma? Neví. Musí za Nikim.

                „Niki?“ žádná odpověď. Přinutí nohy k pohybu. Utíká k ložnici. Rozráží dveře, které visí jen na jednom pantu. Oheň je také olizuje. Slyší křik, drásá jí uši. Dveřní rám pohlcen ohněm. Vrací se a ona vidí ty rudé jazyky před svým zrakem, plave v nich jako v oceánu. Ve skutečném rudém moři…padá…

 

                Noc pročísl sílící křik.

Share |

Anketa

líbí se vám tato kapitola

ano (5)

83%

ne (1)

17%

Celkový počet hlasů: 6

Diskusní téma: 3

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek