Probudil se časně zrána. Ještě byla tma, když se mu podařilo od sebe odlepit ztuhlá víčka. Tak přeci jen usnul, ale podle všeho ne na moc dlouho. Měsíc už postoupil kamsi, odkud ho z cely sedm nemohl vidět. Zbarvený javorový list ležel Andrejovi dosud v klíně. Růžky chumlal v prstech, takže se teď topily v moři potu. Nejasně si vybavoval noční zážitek. Byla to skutečnost či sen? Navštívil ho muž v černé kápi nebo ne? Nevěděl a o to více ho myšlenka na setkání s ním děsila.

                Tehdy si teprve uvědomil, že v místnosti je celkově nějaké větší teplo. Až horko. Vězeňský mundůr se mu lepil na prsa. Trochu jím protřásl, aby uvolnil napětí vzniklé potem, ale příliš to nepomohlo.

                Horko začínalo být neúnosné. Příliš rychle si začínal uvědomovat, že tyhle silné zdi ho nejspíš neochrání. V ústech cítil sucho. Prahl po kapce vody, po jediné zbloudilé slině. Zatím mu naštěstí z těla ještě tekutiny odcházely, ale co pak? Co až mu zásoby tělních tekutin klesnou na nulu? Až spotřebuje všechny rezervy?

                List, který se kdysi v noci stěží protlačil ocelovými mřížemi cely smrti a který mu celou následující dobu lenivě ležel v klíně, se pomalu scvrkával. V klíně tak teď spočíval scvrklý lístek – dříve tolik živý a divoký, že ho nezastavil ani zběsilý vítr. Tehdy jeho záměrům nezabránilo nic, razil si cestu k vytyčenému cíli přes cizí stromy, oprýskaný parapet i špinavé mříže a nesl s sebou naději svobody.

                Andrému připadalo, že jak se lístek scvrkává, smrskává se i život jeho samotného. S každou prohlubující se žilkou na čepeli Andrej cítil, že jistě upadá do spárů mrtvolného stavu, z něhož ho nevzkřísí ani políbení od krásné princezny. Ba co víc, že se svou pomyslnou posmrtnou loží klesá hlouběji skrze devět pekelných okruží Dantova inferna – nekonečné studnice hříšníků.

                A myslel na chvíle dávno minulé. Rekapituloval si zážitky, o nichž ani nevěděl, že je ve svém šupleti ještě má. Ale ony tam byly. Klidně si ležely na samém dně paměti. Vzpomínal na nenáviděnou docházku do mateřské školky, kterou navštěvoval pouhý rok, ale i za tak krátkou dobu poznal, že ho druzí nejspíš nechápou. Znovu se ocitl na školních výletech, které znamenaly spíše utrpení. Opět stál ve svém dětském pokojíku plnícího funkci jakési pracovny, či možná nádraží. Poličky i stůl – všude stály modely vlaků. Papírové figurky představovaly postavičky. Dokonce zde našel i výpravčího: chlápek v modrých montérkách a s plácačkou v ruce. Vyleštěná červená lokálka vyjížděla v pravidelných hodinách a ve svém nákladním prostoru vezla papírové imaginace lidí.

                Tohle byl jeho svět – útočiště, kam unikal už od mala, kdy poprvé poznal krásu lokomotiv. Zvláště rád měl ony staré mašiny funící ze svých komínů páru. Fascinoval ho pohled na jedoucí lokomotivu a často si představoval, že je jedním z jejích fiktivních cestujících.

Vlak ho unáší krajinou,

Přes lesy i pláně,

Přes bouře

Až za jasné dále

Říkanka, kterou si jako chlapec vymyslel, se mu nyní vybavila a on zas a znovu vnímal ten pocit, když jej před dávnými roky mamka vzala na výlet vlakem. Otevřeným okýnkem tehdy proudil chladný vzduch, zcela odlišný od momentálního vysilujícího vedra. A André sledoval krajinu. Vyhlížel pasoucí se zvěř, klusající koně, protijedoucí motoráky. A smál se. Oh ano, tenkrát se smál. Byl šťastný, byl svůj a snad naposledy okusil onen pocit svobody.

                Ležel na zemi zborcený leptavým potem. Černé nakrátko sestříhané vlasy, které mu za pár hodin oholí, mu místy postávaly a patku, vždycky úhledně sčesanou a vyrovnanou s pěšinkou, měl agresivně ulíznutou, takže připomínal bustu Adolfa Hitlera. Snažil se zhluboka dýchat a modlil se, ať to skončí, co nejdříve. Ať si pro něho už přijdou a odvedou na důstojnější smrt, než je usmažení v černé kobce číslo sedm.