Ale pak se všechno změnilo. Smích vystřídal pláč, radost nahradil stesk a celý jeho život se zahalil do šedé barvy. Vše vybledlo: duha na nebi již neznamenala, že se vydá hledat poklad; sníh nepředpovídal zimní radovánky a vůně čerstvých makových koláčků netvrdila, že ho mamka ještě někdy obejme. Protože pravdou bylo, že ona se ho už nikdy nedotkne. Jeho mamka u něho nezůstane celou noc ležet, když bude nemocný. Nepomůže mu s úkoly, ani neporadí, co si má vzít na sebe, když půjde ven s přáteli. Protože mrtví nemluví. A neodpovídají vám ani, když je prosíte na kolenou. Ani okem nemrknou, ani jediné pohlazení vám nevěnují. Co by řekl mrtvý, kdyby mohl mluvit? Že ho to bolí? Že nechce odejít? Že ho mrzí, že vás opustil? Těžko říct, ale Andreje v té chvíli mrzela hlavně jedna věc: že své mamince nestihl říct ani „ahoj“ a nepomohl jí sbalit si věci na tuhle dlouhou cestu.

                Stál u matčiny rakve. Viděl její bledé tváře. Posmrtné skvrny úspěšně maskovala práce pohřební služby. Jen tak si tu ležela a na tváři jí hrál jemný úsměv. Tak nepatrný, že by ho leckdo mohl přehlédnout, ale vlastní syn ho poznal. Utřel si kapesníčkem oči, a zatímco kněz odříkával memoriál, Andrej hleděl na postavu ve futrále. Ano, byla to jeho matka. Ano, pořád byla stejně krásná. Ale zároveň to byla cizí osoba, která měla matčinu tvář, výraz i způsoby, ale nebyla to ona. Jeho maminka se vzdálila na míle daleko.

                Vyšly ven, a zatímco muži ukládali zesnulou do hrobu, hřbitovem se nesla matčina oblíbená píseň od Queen: „Who want to live forever.“ Slyšel mamku, jak ji zpívá. Znovu zaslechl její hlas, ale ten zněl pouze v jeho hlavě. Nabral na lopatku trochu hlíny a hodil ji na rakev. Připadal si nepřirozený, duchem jinde.

                Toho dne ji viděl naposledy. Naposledy jí tak mohl říct své „ahoj“, nedočkal se však žádné odpovědi. Často chodíval na hřbitov, aby případnou odpověď zaslechl, ale vždy mu ozvěnou bylo hrobové ticho.

                Tím se změnilo vše. Bylo mu devět, když mamka zemřela a její smrtí se změnilo, co se dalo – otec trávil všechen čas v práci a Andrej se musel naučit samostatnosti. Už nebyl nikdo, kdo by mu připravil svačinu do školy nebo vypral spodní prádlo. Stal se novým člověkem, na něhož nikdo nebere ohled, tak proč by ho měl brát on na ně. Tuhle větu si opakoval tak dlouho, až se stala jakýmsi jeho mottem. Heslem, jímž se řídil za všech okolností. Jeho modely lokomotiv se rozšiřovaly, přibývaly nové, až se z jeho pokojíku stala jakási spleť železničních spojů – bludiště, kde je těžké najít východ. Pokojík – útočiště. Vlaky – prostředek ke svobodě. Samostatnost – jediná možnost seberealizace. Nebyl nikdo, kdo by mu mohl tyto jistoty vyvrátit. Tak se jich držel a každým dnem, každou novou lokomotivou se jeho životní filosofie prohlubovala a šla ruku v ruce se smrtí matky, jediným člověkem, který mu kdy rozuměl a teď s ním nemluví. Radost se změnila ve smutek; víra v ateismus; láska v nenávist a opovrhování životem, sebou samým a především okolím, které svou uzavřeností ztrácel, jako vojáka na frontě opouští poslední plamínky naděje na záchranu.