Je tomu již nějaký ten měsíc, co jsem se školou navštívil Lidice a dodnes mám v mysli stálý obraz muzea a míst, na nichž stály domy. V sobotu proběhlo 67. Výročí masakru, který se zde udál:

Do osudu Lidic zasáhla okupace ČSR a zejména atentát na říšského protektora Heydricha. Ač Lidice neměly s tímto činem nic společného, gestapo si snadno našlo záminku k aktu pomsty a vykonalo brutální čin na obyvatelích obce Lidice. 10. června 1942 bylo tak 173 mužů zastřeleno, ženy odvlečeny do koncentračního tábora Ravensbrűck, kromě několika málo dětí daných na poněmčení a po válce nalezených, ostatní zahynuly v polském Chelmnu. Obětmi nacistického vraždění se stalo celkem 340 lidických občanů. Vesnice byla vypálena a posléze srovnána se zemí tak, že v roce 1943 zde byla již jen holá pláň.
Zpráva o zničení Lidic obletěla celý svět a po válce čs.vláda rozhodla o jejich znovuvybudování. Roku 1947 byl položen základní kámen, od roku 1949 se do postupně budovaných "nových" Lidic vrací život.

Na „oslavě“ se objevil také Václav Klaus se svým projevem nebo také Lucie Bílá se svým zpěvem.

Já navštívil Lidice někdy přibližně na podzim roku 2008. Nejprve jsme navštívili muzeum. Zde jsme zhlédli několik krátkých snímků, ale také fotografie a soupis obětí. Je strašné vidět vlastní příjmení na seznamu obětí. Sice nikdo z naší rodiny v Lidicích nezahynul, alespoň nikdo příliš blízký, ale i tak jsem hledal příjmení Krása a skutečně jsem ho našel.

Na fotografiích je možné například vidět školní třídu fotící se jen několik málo dní před masakrem.

Hrozivé bylo pozorovat Lidice dál. Pro mne byly stále jako živé. Fotografie zobrazující mrtvá těla nebo stále žijící obyvatele se přede mnou zhmotňovaly – viděl jsem je jako živé. A když jsme pak vyšli ven, projít se po bývalém městečku, viděl jsem domy, které tam nestály, kostel, který měl pouze základy. Nevím, jestli to je mojí příliš velikou fantazií, ale bylo to až děsivé.

Závan smrti vane Lidicemi dál. Jejich návštěvu rozhodně doporučuji, je to zkušenost, „zážitek“ a hlavně odstrašující případ, který by se už neměl nikdy opakovat, protože atmosféra, která v celé oblasti panuje je stále citlivá a při pomyšlení na ony rodiny, na malé děti hrající si venku s míčem, které za několik hodin čeká hrůzná smrt, se mi chtělo až plakat. Je vidět, jak děsivě odporní lidé byli a stále jsou. Jak si neváží věcí, jak ničí cizí životy – mladé životy – na které mají právo.