Miluji jaro, víte proč? Pro to všechno, co s sebou přináší. Rozkvetlé louky, zářivé slunce a legraci.

Miluji ten klid, který se všude kolem rozhostí, jako by všichni čekali, co se bude dít. Nebo možná nikdo nechce narušit onen všudypřítomný mír. Štěbetání ptáků mne provází na každém kroku, vůně rozkvetlého šeříku mě šimrá v nose, čerstvě posečená tráva láká k posezení. Nejslavnější chór na světě…

Miluji grilování, které jaro provází. Grilovačky do večera, pivko, špekáčky, nezřízené veselí provázené různými historkami od buřtu spadlého do ohně po spálenou zadnici na sílícím jarním slunci. Posezení s rodinou či přáteli, legrace. Kolem je tak báječný klid, že si najednou připadám naprosto volný. Nejsou žádné mantinely, které by ohraničovaly, kam smím a kam nikoli. Opékáme do večera, kdy slunce zapadá. Zlatavý mok piva mi mizí v hrdle – pravý Jantar – báječné!...

Miluji jarní bouřky. Vítr je už poměrně teplý, ale bouře v téhle době zuří až nemilosrdně. Jde z ní strach. Sedím v knihovně, píšu, čekám. Místnost je občas prosvětlována výboji fialového světla. Blesky. Pohlédnu k počítači naproti sobě. Usměju se na dívku sedící naproti. Hromy. Zazní po místnosti s ohlušující neúprosností. Lekneme se. Píšu dál. Venku se spustí prudký déšť. Společně vycházíme s dívkou ven – do deště, do bouře. Bouře s sebou přináší hodně. Strach, nebezpečí, touhu po dobrodružství. Sen o útěku a sdruženosti. Po někom s kým se můžete bát i radovat. A déšť nepřestává, naopak sílí. A spolu s ním sílí i vše ostatní…

Miluji jarní flirt. Můžete se seznamovat po roce zimního spánku. Celou dobu si myslíte, že víte, co chcete, ale zároveň to nemůžete mít. Myslím si, že jsem na konci svých sil, neboť se mne stále drží bláhová naděje. Ale pak přijde jaro a já zjistím, jaký snílek jsem vlastně byl. A všechno to bláznivé snažení, které bylo k ničemu je tatam, protože v tom jarním slunci vidím něco třpytivého – dosažitelnějšího. A najednou se po tom chci natáhnout. A mohu se po tom natáhnout. Smím to uchopit – mít. A nic mi v tom nebrání. Všechno v tom okamžiku je se mnou – na mé straně. Nesmělý pohled, lehký úsměv, první pozdrav, první věta a po chvilce nervozity nastoupí jistota – známé koleje, do nichž vše zapadne na své místo. A v tom jarním slunci nastoupí dlouhé procházky, společné grilovaly, večeře do setmění. Nastoupí to nejkrásnější – začátek něčeho nového, neznámého….

Miluji jaro. Už víte proč? Je to proto, jaké je. Jací jsou v tomhle období lidé, které znám a poznávám. Je to pro ono radostné tajemno, kdy nevím, co mě vlastně čeká. Nevidím za roh věcí. To nové, co s sebou přináší, může trvat celý život nebo také ne. A to je na tom přeci to krásné, nebo ne? Samozřejmě, že ano. Nikdy netuším, co mi přinese. Nikdy nevím, koho mi ukáže a s kým seznámí. Je krásné, neznámé, veselé, radostné, nevinné, a přesto hříšné. A pro ten hřích, pro zakázané ovoce, právě pro to ho miluji…