Všichni známe závěr školního roku, kdy se školáci až nesnesitelně otravně těší na letní prázdniny, letní stanování a všudypřítomnou zábavu. Pro některé skončil školní rok již dnešním dnem, pro jiné až v úterý. Já patřím mezi první část, kdy se mohu radovat z několika dní prázdnin navíc. A to, že je de facto svým způsobem konec něčeho, co trvalo 10 měsíců, to mě nutí k zamyšlení se nad otázkou, co se za tento rok změnilo.

            Kolikrát se pozastavíte nad svým hektickým tempem, jakým unikáte životu, který vám tak vyprchává mezi prsty?

            Letošní rok mi splynul v několik málo dní. Nevím proč tomu tak je. Minulý rok jsem alespoň mohl měřit pomocí určitých záchytných bodů: nastoupil jsem na střední školu; potkal pár lidí a půl rok se strašně vlekl. Pak přišli Vánoce, v dubnu výlet do Anglie a v květnu Prima sezóna v Náchodě. Tady jsem poznal další lidi a úžasného člověka. A pak přišly prázdniny. Tenkrát jsem ten konec roku vnímal jinak než nyní. Nechtěl jsem zůstávat doma, protože mi myšlenky neustále létaly kamsi jinam.

            A tím se dostávám k tomuto roku, kde záchytné body chybí. Přišlo září a já nevěděl, jak se s určitým člověkem bavit, jak s ním komunikovat. První měsíc byl hrozný. Chodit kolem sebe jako duchové, pouze si říci „ahoj“? To nevypadá jako moc dobré přátelství, co? Ale pak se to změnilo. Ano, přišlo pár krušných chvilek z mé strany, ale dovolím si říct (a doufám, že ti to nebude vadit a něco z toho i uznáš), že něco z toho určitým způsobem naše přátelství upevnilo. Stmelilo a dalo dohromady.

            Ale zpátky k posuzování letošního roku. Pak přišel lyžák a na konci roku Matiné. Trošku mi připadá, jako by mi někam ten rok zmizel. Jako by se skryl v mlze zapomnění, abych ho nenašel, nebo já nevím.

            Taky se Vám tohle někdy stalo? Na jednu stranu vám určité věci připadají strašně dávno a na stranu druhou vám připadá, že se všechno událo včera? Čím to je způsobeno?

            Konec roku s sebou přináší mnohé: posouzení roku uplynulého, plány do budoucna a další zajímavé úvahy. Když odezní ty dětské časy, kdy se těšíte na stanování, zjistíte, že vám všechno moc rychle utíká a vy se nestíháte ničeho chytit. Říkáte si „Zpomal“, ale k čemu to je? Všechno si i bez tak plyne vlastním tempem. Do školy, ze školy, ven, učit, ven, televize, postel. Takový je denní rozvrh?

            Ale konec roku…bože konec roku je úžasný v tom, kolik toho nabízí. Můžete začít od začátku s tím, že jste o rok starší, moudřejší, zkušenější. Možná, že jste něco ztratili, ale pohlédněte na věci, které jste pro změnu získali. Ztratili jste lásku, získali báječnou přítelkyni či kamarádku. Ztratili něco cenného a získali mnoho věcí důležitých k životu. Jak se říká: „Všechno zlé je pro něco dobré.“ Někdy to vypadá, že tomu tak není. A zdá se to často. Ale podíváte – li se na to všechno z jiného úhlu, zjistíte, že tomu vůbec tak není. Za něco, co jste mohli ztratit úplně, jste získali zlato, diamanty…klenoty.

            V našem životě mizí mnoho věcí. Jejich místa však nahrazují věci jiné, důležitější a my na ty minulé buď zapomeneme, nebo spíše vzpomínáme a učíme se pomocí nich. Ztrácíme osoby a získáváme jiné. Přátelé mizí a znovu se objevují. A pouto, které nás s nimi pojí, se zvětšuje každou nasbíranou zkušeností, každým dalším prozrazeným tajemstvím. A pak si jich ceníme mnohem víc než čehokoli jiného. Ceníme si jejich upřímnosti, radosti, smíchu, který se jim vydere z úst, když se vám je podaří rozesmát. Neradi je vidíme smutné. Nenávidíme, když jim nemůžeme pomoci, a přitom tak moc chceme. Těšíme se až je znovu uvidíme, pohladíme, rozesmějeme a ukonejšíme.

            Koukám, že mi vzpomínání a úvaha nad koncem školního roku sklouzla kamsi ke vzpomínkám na vlastní pocity. Ale to důležité je možné přečíst mezi řádky. To, jak jsme si my uplynulý rok užili, je malichernost. Mnohem důležitější a plnohodnotnější je, jak jsme v tom roce pomohli svým přátelům. Bavili jsme je? Milovali a pomáhali? Dali jsme jim něco, co si naší zásluhou odnesou do svých dalších let? A co dali na oplátku oni nám? Jaký jsme k sobě po celý ten rok pěstovali vztah? Jak moc jsme se poznali?

            Nikdy není pozdě najít nové přátele, ale důležité je se silou nezbavovat těch „starých“. Protože to jsou oni, kdo nás všechno naučil. Ne my. Co by byl spisovatel bez přátel a čtenářů? Básník bez múzy? Malíř bez inspirace? A co bychom byli my bez přátel? Jaký by byl náš pohled na svět a sebe sama? Oni nás utvářejí a my se měníme. Ne podle jejich vůle, ani podle té své. Ale podle jakéhosi kompromisu, jež nevnímáme, ale který trvá stejně dlouho, jak jsme živi. Drží se nás a spojuje.

            Jak jinak zakončit konec roku než poděkováním? A tak řeknu jenom

DÍKY!

A to patří všem. Vám (čtenářům), mým přátelům, kteří si možná tohle přečtou, rodině, ale také všem ostatním, kterým tohle vyprávění či co to je, bude alespoň trochu připadat zajímavé nebo se v něm třeba pouze najdou. Patří všem, kterým dnešním dnem začínají prázdniny a zároveň všem, kterým začínají až od úterního dopoledne. Všem, kteří koukají do monitoru, displeje, monitoru. A hlavně všem, kteří tohle ocení a také poděkují…

A samozřejmě patří velké Dík i TOBĚ…