Dneska je velký den. Po téměř dvou měsících jsme se dočkali nového přírůstku do naší rodiny.     Ráno jsem vstal Což by nebylo tak neobvyklé, kdyby to nebylo v deset hodin. Obvykle stávám dříve, přibližně tak kolem osmé nebo devátě. Ale dnes jsem se probudil později. Vstal jsem, vyčistil si zuby, svlékl se do trenek a malinko si zacvičil, jako každé ráno. Pak jsem se nasnídal.
    Nějak jsem cítil, že tenhle den je nějaký hektický. A když těsně před obědem volal děda, že už jsou malí na světě, jenom jsem se o tom přesvědčil. Ani nedokážu napsat, jakou jsme doma měli radost.

    Morčata máme už od mala. Nevzpomínám si, kolik mi bylo let, když jsme si pořídili první, ale vím, že to bylo dost brzy. Nikdy nezapomenu na časy, kdy jsme vytáhli starý kočárek pro mimina a v něm jsme je vozili po Šibeníku. Byli to naši miláčkové, něco, co nám dělalo neskutečnou radost. Byli jsme šťastní, když jsme je koupali a nešťastní, když se nám znovu počůrali.

    Před lety jsme měli 7 mláďat, ale narodily se vlivem dost drsného incestu. Už ani nevím, v jakém byla rodička se svým partnerem vztahu, snad děda s vnučkou. Ale důležité a smutné je, že tihle morčáci moc dlouho nevydrželi. Rozdali jsme je, ale přežili stěží rok a půl.

    Jinak se ale musím pochlubit s tím, že nejstaršímu morčeti bylo přes devět let, a když zemřel, byla to tragédie. Vážně se pro nás svým způsobem stali součástí rodiny. A tak jsme si na jaře pořídili nová mláďata. Jednoho královského. Takového toho rozčepýřeného, víte jakého myslím. Vypadá trochu jako já po ránu. A samička byla klasická hladká. Počkali jsme, až trošku povyrostou a pak jsme je dali k sobě. Doufali jsme, že z toho něco „vnikne“. Ostatně, každý byl z jiného druhu, tak jsme ani nevěděli, jestli se začnou nějak přitahovat. Ale stalo se…

    Dneska za nimi jedeme. Půjdeme se podívat, jak ti naši malí drobečci vypadají.