Postávám u novinového stánku a hladově si prohlížím vystavené plátky. Čtu si tituly na hlavních stranách a na všech stojí přibližně to stejné. Očima sjedu na třetí noviny odspoda a čtu si název zpráv: „Při havárii dopravního letadla zahynulo 98 lidí.“ Cítím, že se mi dělá zle. Pravděpodobnost, že s vámi spadne letadlo je 1:1 000 000 a přesto se takové události dějí.  Už předem vím, že zpráva o leteckém neštěstí obletí svět během pár minut a moderátoři televizních novin budou touto novou informací krmit diváka, dokud zdeprimovaný nezaleze do své postele a druhý den ráno poběží do obchodu koupit si denní tisk, aby se dozvěděl, zda mezi troskami nepřibyl další mrtvý, protože pohřešovaní se počítají snáze než živí.

            Takhle to ale je špatně. Neměl by titulek článku spíše znít: „35 lidí uniklo smrti při leteckém neštěstí.“?  To je počet lidí, kteří svůj plánovaný let zrušili nebo odložili vlivem ranní nevolnosti, chřipkové epidemie, dopravní zácpy nebo babiččiným prasklým vývodem. V těchto situacích dosud využíváme svůj dávno zapomenutý zvířecí instinkt, který nás upozorňuje na blížící se nebezpečí. A oněch 35 lidí, kteří svůj let nestihli, poznali, že se něco děje. Jejich organismus jim připomněl provázanost s přírodou či chcete – li s boží prozřetelností, to už je jedno. Nemělo by se tedy spíše mluvit o těch, kteří se zachránili?

            Média si nejspíš myslí, že nikoli. Že pouze negativní a smutně laděné zprávy přilákají vystresovaného diváka, aby si po dvanácti hodinové pracovní šichtě zapnul televizi a zjistil, že svět je zkaženější než včera. Že je plný sadistů, kteří se neštítí provádět kdejaká zvěrstva: mladík zabil svou expřítelkyni a její rodiče; maniodepresivní rodič týral své dítě; teenager kvůli stokoruně utloukl ubohého důchodce.

            Je sice pěkné, že chtějí, aby se o takovýchto událostech vědělo, protože svět není růžový, ale i přesto to je, jako když pětiletému dítěti řeknete, ať se nepokecá a ono všechen obsah polévkového talíře vycantá na své nové tričko. Jakmile se začne mluvit o počátku jakékoli krize, třeba finanční, lidé ihned vidí, že jim docházejí peníze. Ve zprávách se dozvíte o zdražování benzinu a druhý den tankujete u benzinky a zjistíte, že ten všivák prodavač zvedl cenu hned, jak slyšel o zdražování. Jakmile ale uslyší o jejich snižování, buďte si jisti, že mu bude trvat týden, než cenu benzinu sníží.

            Špatné zprávy se šíří rychle, to vám potvrdí každý. Jsou katalyzátorem našich negativních emocí a já si pokaždé, když si podobnou informaci přečtu, říkám, kam že to spějeme, zda k duchovní evoluci nebo citové exekuci. Ničíme to krásné a nevinné a na televizních obrazovkách sledujeme jen protestní akce a vzrůstající napětí. Bez špetky citu někteří pozorují tyto děsivé obrazy a ti z nás, kteří o své emoce dosud nepřišli, jen nechápavě kroutí hlavou. Rozhodně bych si mnohem raději přečetl o tom, kolik lidí uniklo smrti, kolik dětí se narodilo a jaké úspěchy se dnes udály. Můj den by poté byl mnohem radostnější a nemusel bych se ráno stresovat tím, že na mě může při vstupu do školy spadnout lešení, které tam stojí, a já pod ním každý den procházím a u dveří vždy zvednu hlavu a zadívám se k nebi, jakoby právě odtamtud měla přijít odpověď na otázku: „Co se to tady děje?“

            Ale to všechno je jen mé zbožné přání. V nadpise článku se nikdy nedozvím, kolik lidí uniklo smrti. Tučným písmem zůstane vždy zvýrazněn počet těch, kteří se svým posledním výdechem zapsali do statistik letošní úmrtnosti. A tak se odvracím od stánku a jdu dál svou cestou směrem k autobusové zastávce a doufám, že se nevybouráme, nespadne na mě lešení nebo mě profesorka nezaškrtí, protože neumím látku.

Ale jednu věc vám povím: „Život možná není žádný med, ale trocha optimismu ještě nikoho nezabila.“