Když sedíte ve škole a díváte se ven, zatímco se ve všech třídách učí a vám se právě v tu chvíli učit nechce, je všude kolem zvláštní tichý hluk. Putuje od dveří ke dveřím jako slepý návštěvník hledající tu pravou cestu. A jak takhle sedíte například u počítače, píšete mail své milé a místy se zahledíte na venkovní počasí, říkáte si, že je to vlastně i celkem fajn, takhle si tu sedět a na nic nemyslet, pouze si psát zprávu, mrknout, co je nového ve světě a tak. Ale zároveň pociťujete zvláštní pocit odloučení, jako by všichni ti lidé za zavřenými dveřmi byly na kilometry vzdáleni místu vašeho nynějšího působení.

A právě to se mi přihodilo, zatímco jsem psal zprávu a hleděl ven na zachmuřenou oblohu podzimního času. A asi právě tak jako myška v koutě i já seděl tiše u počítače a v pravidelném rytmu jsem ťukal do klávesnice, abych se alespoň necítil tak moc osamělý a odříznutý od zbytku světa.  A stejně tak se od všech dveří linul právě ten tichý zvuk, který jsem popisoval. Zvuk značící naději a zoufání, radost a smutek, chmury i vizi slibného zítřka.

Slova „chybíš mi“ se mi píší s obtížně, ale cítím, že je to zároveň nutné. Je nezbytné to napsat, aby ten druhý znal pravdu, kterou cítím ve svém nitru. Pravdu příliš silnou na to, abych ji nevyslovil. Tu, které se bojím, ale která mne zároveň osvobozuje z mého vězení v hloubi srdce.

A právě v tom okamžiku jsem na svém zátylku ucítil mrazivý dech. Chladný jako sama smrt, i když je to zvláštní přirovnání, protože jsem vlastně nikdy neumřel a ani jsem k tomu nikdy neměl blízko. Chtěl jsem se otočit, ale cosi mi v tom bránilo. Něco mi říkalo „neotáčej se“ a já tedy jen seděl. Bubnování do kláves ustalo a já upínal zrak před sebe k těm zářivým vrcholům Krušných hor majestátně se tyčících k modrému nebi uspokojovanému slunečním svitem dopoledne. Mrazivý pocit pronásledovaného mě neopouštěl a já se děsil, že tu budu takto ztuhlý sedět ještě hodně dlouho. Cítil jsem to plazivé šimrání, při němž se mi ježil každý chlup na krku a každičký centimetr kůže se scvrkával. Foukal mi na krk a já se nemohl otočit, protože jsem věděl, že to není správné. Věděl jsem, že za mnou není nikdo, koho znám. I když jsem možná takovou pravdu neměl. Možná jsem ho znal. Nebyl to nikdo ze školy, žádný spolužák. Ale znal jsem ho. Dnes to nebylo poprvé, kdy mne navštívil a zajisté ani naposledy. Přicházel často, když jsem snídal, močil do záchodové mísy nebo šel na autobus, ale nikdy jsem ho doopravdy neviděl. Stál se mou součástí. Byl jsem to já. Ten chlad je mé druhé já. To děsivější, které mi našeptává, abych se otočil a pohlédl na něj. Místo toho mu ale čelím s nezměrnou silou a doufám, že odejde. Odejde vždycky.

A jak jsem tak seděl a hleděl na hnědé listí dubů, vnímal jsem, že odchází. Že jeho přítomnost mizí v husté mlze zapomnění. Ale chlupy na krku zůstaly zježeny ještě dlouho poté, co odešel. Slyšel jsem v hlavě jeho tiché kroky, cítil jsem, jak opět uléhá ke spánku, aby se zase někdy mohl probudit a navštívit mě. Aby mi opět způsobil tu husí kůži a smrtelný strach. Ale je to vlastně můj přítel, nemůžu přece nesnášet sám sebe. Nenávidím ho, ale zároveň miluji, je součástí mne samotného, a proto ho vždy rád vidím, i když ta návštěva bývá mnohdy strašně nepříjemná.

Už usnul a já se opět chytím klávesnice a naťukám poslední větu: „Miluju tě,“ která patří oné známé neznámé, mně i duchovi v mém nitru. Slova linoucí se z obrazovky, přetékající a lahodná jako cukrlátko pro dítě. A pak už jen následuje oznámení: „Váš mail byl úspěšně odeslán“ a zvonek znějící „Crrr“ dávající mi na srozuměnou, že se mám na počítači odhlásit a opět splynout s všedním životem na téhle škole, s vše prostupujícím spěchem a nehorázným šumem hlasů.